Všechno probíhalo hladce. Naše zavazadla dorazila ve stejném stavu i množství, v jakém jsme je v Praze odbavili, což pro nás bylo velmi příjemné zjištění. Na letiště pro nás měla dorazit naše koordinátorka Jana, která v Etiopii trávila svoji dovolenou. Už dopředu jsme věděli, že do letištní haly se nedostane a že na nás bude čekat s řidičem někde na parkovišti. Nechtěli jsme s Pájou zbytečně postávat se všemi věcmi před letištěm, v případě že by se Jana zpozdila. Domluvili jsme se tedy, že se půjdu podívat ven, zatímco Pája zůstane v letištní hale s našimi věcmi. Janu jsem nikde nemohl najít, a tak jsem se Páje vydal tuto nemilou novinu oznámit. K mému překvapení jsem ale odchodem z haly ztratil i já právo se do ní dostat. Co teď? Všechny věci jsem měl vevnitř. Nevím, jestli nás někdo před podobnými situacemi během příprav varoval, ale každopádně jsem se cítil jako vzorový případ toho, jak by takový vstup do země přesně neměl vypadat. Ze začátku jsem se snažil s Pájou komunikovat přes sklo. Problém byl, že sama nemohla všechny ty věci vyvézt najednou ven. Navíc jsme zjistili, že její mobil nefunguje. Po chvíli mi jeden člen letištní ochranky začal pohybem samopalu naznačovat, že žádné povídání už nebude a že se mám odebrat pod kopec na parkoviště, jako všichni ostatní. Nakonec ale všechno dobře dopadlo. Páju nechala jedna žena z personálu letiště za drobný poplatek zatelefonovat ze svého mobilu Janě a dokonce jí i pomohla vyvézt naše věci ven z haly. Za chvíli už přijela Jana a mohli jsme se s věcmi naskládat do auta a vyrazit na místo, kde jsme byli ubytovaní.
Pozn.: Výhled na Bole (jednu ze čtvrtí Addis)
Po cestě jsme dostali první ochutnávku chodu místní dopravy. Bylo brzy ráno, takže jsme se vyhnuli dopravní špičce, což nám v tu chvíli ani nepřišlo. První dojem byl takový, že se jedná o neskutečný chaos. Silniční pravidla tu očividně neplatí a doprava se řídí především právem většího dopravního prostředku. Do toho se na silnicích pletou chodci a sem tam i nějaký ten dobytek. Na silnicích jsou vyznačené jízdní pruhy, a dokonce i přechody. Člověk ale brzy pochopí, že v místním kontextu se jedná pouze a jakousi bezvýznamnou dekoraci vozovky. Silnice v centru jsou v naprosté většině vyasfaltované. U různých bočních ulic a na periferiích města narazíte spíše na udusanou zem. V Addis zrovna probíhaly velmi rozsáhlé a intenzivní rekonstrukce silnic, což místní dopravu ještě více komplikovalo a znepříjemňovalo. Na křižovatkách semafory nenajdete, a to ani v případě, že se kříží třeba i dvě šestiproudé silnice. Chvilku prostě jedou jedni a chvilku zase ti druzí. Základem je se tam prostě nacpat. V dopravních špičkách ale lze čas od času potkat policisty, kteří dopravu řídí. Hodně a často se troubí. Časem dokážete rozpoznat hned několik druhů troubení. Málokdy se jedná o takové to agresivní troubení, kdy jeden řidič dává najevo druhému, co si o něm myslí. Většinou se troubí prostě preventivně. Často na chodce stylem „Jedu, pozor ať tě nepřejedu.“ nebo „Drž si tu krávu, ať ti ji nesrazím.“ Troubením také dáváte najevo, když se chystáte někam nacpat nebo nehodláte zastavovat. Troubíte také v případě, když máte pocit, že by do vás mohl teoreticky někdo vrazit a chcete tak upozornit na svou existenci. Troubí se v podstatě tedy pořád. Kupodivu jsme za celou dobu neviděli ve městě ani jednu nehodu, i když stav karoserií místních aut nasvědčuje tomu, že drobné ťukance tu nejsou ničím neobvyklým. Jezdí se tu poměrně nízkými rychlostmi. V provozu tak maximálně dvacet kilometrů za hodinu, a i když je silnice volná, tak víc jak padesátkou tu nikdo nepojede. Po pár dnech začnete zjišťovat, že spíše než o chaos, se jedná o jakousi symbiózu. Začnete vnímat různé projevy solidarity, kdy například jeden řidič zablokuje silnici druhému, aby mohl projet. Nebo když někdo očividně pospíchá, tak se mu najednou hned vytvoří více prostoru. Přes značnou intenzitu provozu a časté dopravní zácpy tu málokdy narazíte na nervózní a agresivní projevy řízení, což je oproti Česku příjemná změna.
Veřejná doprava tu funguje v několika úrovních. Cestováni po hlavních dopravních tepnách je možné oficiálními autobusy městské hromadné dopravy. Jízdní řády však nikde nenajdete a nikdy si nemůžete byt jistí, jestli se vlastně autobusu vůbec dočkáte. Dokud se nezorientujete, tak navíc ani nevíte, který autobus kam jede. Většinou se najde na zastávce někdo, kdo vám lámanou angličtinou poradí, ale ani to není pravidlem. Když už autobus přijede, tak je většinou nacpaný k prasknutí. Mně osobně to tak strašné ani nepřišlo. Po pěti letech studia na pražské zemědělce a cestováním autobusem číslo 107 mě taková menší mačkanice nemohla moc rozhodit. Dokonce bych řekl, že by se tam možná ještě pár lidí vešlo. Trochu rozdíl je v tom, že si musíte dávat neskutečný a intenzivní pozor na vaše osobní věci. Před místními kapsáři je jen stěží něco v bezpečí. Cena autobusu je většinou tak jeden až dva birry, což se rovná jedné až dvěma českým korunám.
Pozn.: Městský autobus
Druhou úrovní jsou minibusy. Jsou to v podstatě taxíky, které mají většinou pevně stanovenou trasu a zahušťují síť místní veřejné dopravy. Minibusy jsou ze všeho asi vůbec nejzajímavější dopravní prostředek. Je v nich dvanáct míst k sezení, ale z vlastní zkušenosti už vím, že se do nich vejde minimálně pětadvacet cestujících. V minibusu je k řidičovi ještě takový „vyvolávač“, který má za úkol minibus naplnit, aby cesta měla co největší ekonomickou a energetickou účinnost. Má těžkou a nekonečnou práci, protože minibus není nikdy plný! Stojí u zadních šoupacích dveří, které má také za úkol otvírat a zavírat. Většinu cesty je vykloněný z okénka a vyvolává cíl cesty a pozoruje kolemjdoucí, jestli někdo nezareaguje. Jeho zodpovědností je také vybírat peníze, které zkušeně drží vždy v levé ruce. Cena je většinou tak tři až pět birru pro místní a pět až deset pro cizince. Nejzajímavější vlastností minibusů je to, že se dokážou v mžiku přetransformovat na klasický taxík. Když máte štěstí, tak se tuto skutečnost dozvíte dopředu ve chvíli, kdy se dohadujete na cíli své cesty. Stane se, že se prostě ptáte, jestli jedou na určité místo a oni vám odpovědí: „Ok, get in“. V tu chvíli musíte zbystřit. Někdy přijde signál ve formě toho, že začnou vyhazovat cestující, kteří už v minibusu sedí. Někdy je ale minibus předem prázdný, a tak musíte s mohutnou gestikulací provolávat: „But no contract!“, čímž dáváte najevo, že chcete jet klasicky. Ideálně se dopředu dohodnete na ceně. Někdy je vám ale vhod, že můžete této transformace využít. Cena je pak v závislosti na vzdálenosti pro klasické cesty v hlavní části města tak sto až dvě stě birru. Několikrát jsme ale měli nemilou zkušenost, že jsme se dopředu dohodli na ceně, která se v průběhu cesty změnila. Řidič prostě najednou zastavil a kombinací gestikulace, angličtiny a amharštiny naznačoval, že jestli chceme dál, tak to je místo původních sto birrů najednou tři sta. V tu chvíli jste v dost prekérní situaci, jelikož kromě řidiče tam je na vás ještě ten vyvolávač, což někdy bývá malý kluk, ale někdy taky ramenatý vyhazovač. Ideální by samozřejmě bylo v tu chvíli vystoupit a nedat jim nic. Ale oni vás už kus vezli a mají pocit, že si tu svojí stovku vysloužili. Naštěstí Etiopani nejsou příliš agresivní, tak se s nimi dá v naprosté většině situací nějak domluvit na kompromisu. Nejhorší byla asi jedna cesta pozdě večer, kdy zrovna ve městě končil jakýsi festival. Byla už tma a v ulicích se pohybovalo nezvykle velké množství opilců. Čekali jsme zrovna na místě, kde zastavovaly minibusy, když se situace začala vyhrocovat. Zformoval se tam takový hlouček chlapů pod vlivem, kteří si chtěli nejspíš „přivydělat“ v kombinaci s trochou toho adrenalinu. Vždy, když nějaký minibus zastavil a vyvolávač si otevřel okénko a vyklonil se ven, aby dělal svoji práci, tak ho chytili a snažili se ho vytáhnout. Přitom mu uštědřili pár ran pěstí a pokusili se mu z levé ruky vytrhnout tržbu. Po chvilce už tam nikdo nezastavoval, což nás uvedlo do ještě složitější situace. Měli jsme štěstí a o kus dál se nám nakonec přeci jenom podařilo nastoupit, a dokonce do správného minibusu. Domluvili jsme se, kam jedeme a jelikož vzadu už bylo dost lidí, tak nebylo pochyb o tom, že se jedná o jednu z těch klasických cest za zhruba pět birru. Byli jsme ještě nějak plní toho zážitku ze zastávky, že jsme si ani neuvědomili, že všichni ostatní cestující už postupně vystoupili. Zrovna ve chvíli, kdy jsme si začali všímat, že jedeme někudy, kde to vůbec neznáme, jsme najednou zastavili. Bylo to v místě, kde během dne probíhala rekonstrukce silnice a jelikož v Addis až na velmi řídké výjimky neexistuje veřejné osvětlení, tak tam byla úplná tma. Kolem nikde nikdo nebyl, když jsme se dozvěděli, že jestli chceme zavést na místo určení, tak nás to bude stát čtyři stovky. No, situace to bylo přímo prekérní, ale nakonec jsme jim utekli. Moc za námi ani neběželi a jen něco křičeli. Nakonec se nás jali pronásledovat minibusem, ale využili jsme rozkopaného úseku cesty, který jsme přelezli, takže se za námi už nedostali. Není nad trochu toho dobrodružství, když už sem člověk letí přes půl světa.
Pozn.: Minibus
Ale zpátky k poslední složce veřejné dopravy, což jsou klasické taxíky. Většinou staré Lady modrobílé barvy jsou nejomlácenější auta, která v ulicích potkáte. Někdy se divíte, jak vůbec ještě drží pohromadě. Přestože jejich řidiči ve většině případů ani nemají řidičské průkazy, tak jsou vůbec nejostřílenější složkou místní dopravy. Dokážou se protáhnout mezírkou, že jim na každé straně od boku auta vychází tak jenom jeden nebo dva centimetry. Zpětná zrcátka jim nepřekáží, jelikož o ty přišli již v dávno zapomenutých silničních bitvách. Jistě jim trochu pomáhá vědomí, že nemají co ztratit a že další zářez na pažbě (karosérii) jejich vozítka se v množství již získaných jizev snadno ztratí. Určitě jim také není ke škodě, že ostatní účastníci silničního provozu si jsou jejich odhodlání dobře vědomi, tak jim raději nechávají trochu víc toho prostoru. Ceny za jejich služby jsou různé. Na taxametry můžete zapomenout, všechno se dohaduje předem. Většinou se ale zvládnete domluvit na podobné částce, jako za pronájem minibusu. Někteří taxikáři jsou velmi slušní a trochu se s nimi dá i domluvit anglicky. Najdou se ale i tací, kteří v průběhu cesty mění ceny, což vám sice ze začátku přijde jako zajímavá zkušenost, ale časem vám to vážně začne lézt krkem.
Pozn.: Taxi (není to ale reprezentativní vzorek…tohle vypadá, že do teď stálo někde v muzeu!)
Pozn.: Místní lešení a pomocné stavební konstrukce se dělají zásadně ze dřeva. V kontextu s rapidním rozvojem měst je to jedna z hlavních příčin deforestrace v Etiopii
Pozn.: Bezpečnost práce tu je na prvním místě, jako všude jinde
Pozn.: V Etiopském národním muzeu – Lucy…ale myslím, že to není originál…ten by měl být tuším momentálně někde v USA
Pozn.: I unavenej v muzeu jsem byl v oblibě. Chtěl jem si jenom chvilku sednout a odpočinout, ale neustále se střídající místní děti si se mnou toužili hrát. Moje vlasy je nenechaly vůbec v klidu…furt mě rozcuchávali 🙂