Všude proudí neskutečné davy lidí. Někteří vypadají velice vznešeně a důstojně. Často na nich vidíte tradiční etiopské oblečení nebo obleky šité na míru. Je tu ale i ten protipól. Addis je plná i zubožených lidí, z nichž někteří už ani nemají sílu žebrat. Během dne vidíte v ulicích ležet na zemi lidi a někdy si ani nejste jistí, jestli jsou vůbec ještě živí. Počasí je tu svérázné, a přestože ve dne teploty dosahují ke třicítce, v noci klesají i pod deset stupňů Celsia. Domnívám se tedy, že během noci tito lidé chodí ulicemi, aby se zahřáli, a přes den pak spí, kde padnou. Nevím, jestli se dá této variantě úplně věřit, ale osobně to je pro mne jediné přijatelné vysvětlení, kterým si dost možná jenom zlehčuji jejich bídu, aby mě nemusela tolik trápit. Chápu, že to zní jako taková klasická zpověď ze země, kde je chudoba, ale kdo neviděl, tak asi nepochopí. Fotit takové ty nejchudší z nejchudších by každopádně nebylo správné z jakýchkoliv ohledů, nicméně osobně si ty obrázky budu nosit ještě nějakou dobu v hlavě a možná se nevytratí už nikdy. V Addis je plno moderních budov i krásných historických budov. Stačí ale popojít i jen třeba dvacet metrů a můžete se rázem ocitnout uprostřed slamu. Ta rozporuplnost se dá jen těžko slovy vystihnout. Je to hodně o pocitech a zkušenostech, které jsou bohužel tradičně nepřenosné.
Pozn.: Jedna z bočních ulic v centru Addis
Musím přiznat, že úroveň angličtiny místních obyvatel mě zklamala. Nečekal jsem, že to bude takový problém. Je opravdu dost těžké se domluvit. Klasicky obzvlášť, když to nejvíc potřebujete. Někdy někdo umí, ale na nějaké povídání to většinou není. Zatím tady mám Janu s Pájou, ale trochu mám strach z toho, co bude, až se rozdělíme. Už jsem psal, že se v ulicích pohybuje velké množství lidí. Po chvilce vypozorujete, že se jedná většinou o muže. Někteří se jen tak procházejí, jiní jdou někam s kamarádem posedět, ale celkově to působí spíše pohodovým dojmem. Žen vidíte v ulicích během dne podezřele málo. Je to tím, že ženy se většinu času starají o domácnost nebo pomáhají rodinnému rozpočtu drobným podnikáním. Přijde mi, že mužský tu mají klídek, zatímco ženský makaj. Tak přeci jenom tu jsou taky v něčem napřed! 🙂
Jakožto běloch tu nemám moc dobrou pozici. Teď mě zrovna nenapadá žádné tokové to přirovnání jako co, mezi čím tu jsem, ale je fakt, že na bledou tvář tu narazíte opravdu zřídkakdy. Než jsem sem vyrazil, tak mi říkali, jak Etiopie nebyla nikdy kolonizovaná, a tak tu není vůbec takový ten bílý rasismus a despekt k bělochům. Jó, houby. Říkal jsem si, jestli místní třeba v televizi neviděli, jak na Spartičce lítali na Chihuriáše na konci devadesátých let banány, a tak mi to teď chtějí vrátit i s úroky. Ale je fakt, že ne vždycky to je tak hrozné. Každopádně přitahuju jakožto běloch nesmírné množství pozornosti. Výhodou je, že ať se podíváte na kohokoliv, tak můžete okamžitě navázat oční kontakt, jelikož ten člověk se na vás už dávno dívá. Nevýhodou je, že navazování očního kontaktu není ničím, co by bylo dobré na ulici provozovat. Vyvolává to totiž reakce, které jsou ne vždy pozitivní. Už tak na vás neustále někdo pokřikuje. Málokdy pozitivně, ale i to se děje. Většinou to je asi neutrální, ale koukat se na výraz toho člověka, abyste to zjistili, by vyvolalo každopádně akorát další pokřikování, a tak je lepší jít dál a nevšímat si. Někdy ale z intonace jasně cítíte, že to povolávání je negativní, až agresivní. A co tedy tak vlastně volají? Nejčastěji „You, you, you!!!“ nebo „Hey, hey you!!!“ anebo oblíbené „Hey, forengi“ (forengi = cizinec). Během desetiminutové procházky to slyšíte v průměru tak od dvaceti lidí, ale záleží na tom, kde se zrovna pohybujete. Někdy se vám stane, že na vás někdo hrozí holí. Když se vám pak hodně poštěstí, tak po vás děti budou házet kameny. Pevně ale věřím tomu, že schválně házely vedle; jinak by to byla vskutku smutná vizitka jejich vrhacích schopností. Samozřejmě taky přitahujete jako magnet různé pouliční prodejce, kapsáře a především žebráky. Navíc, když jde kolem běloch, tak se najednou v žebráka promění leckdo, především pak děti, kterých oblíbená anglická věta je očividně „Give me money.“. Když už vás nebaví si jich nevšímat, tak ideální odpovědí je: „No, you give me money.“ To je většinou minimálně překvapí a někdy i pobaví. Se skutečnými žebráky je to ale složité. Všude jich jsou desítky a peníze jim dávat prostě nemůžete. Chápu, že to teď ode mě zní děsně pokrytecky, zvlášť když jsem před chvílí psal o tom, jak mě místní bída hluboce zasahuje. Jak byste ale vybrali s čistým svědomím, komu dát a komu už ne? Jak byste pak tady nerozdali všechno, co máte? Těžší je to ještě v tom, že i jeden „blbej“ birr, což je v přepočtu jedna koruna, pro kterou jsem v Čechách línej se sehnout, když mi v krámě spadne na zem, tak tady to znamená pro žebráka dostatek na jeden den. Osobně jsem se ale rozhodl, že peníze nikomu dávat nebudu. Prostě to není moudré. Oni pak zjistí, kde bydlíte, kde se pohybujete a tam budou čekat. A bude jich pořád víc a jejich snaha bude usilovnější, dotěrnější a odvážnější. Co se ale tady dělat dá, je to, že můžete podporovat místní „podnikavce“. Mladí kluci si tu velmi často přivydělávají jako čističi bot. Tak proč si jednou za pár dní ty boty od jednoho nenechat vyčistit? A když nejsou špinavé, tak alespoň holt nebude mít tolik práce. A že vás natáhne a udělá vám trojnásobnou cenu, než je normální? Tak mu uděláte radost, jak nad vámi vyzrál, no. Svět se nezboří. Pak tu jsou taky různí pouliční prodejci místních specialit, které by Evropanovi po pozření zaručily přesun na nemocniční lůžko. Proč je ale nekoupit a dát je tomu žebrákovi, který po vás před chvílí chtěl peníze a gestikulací naznačoval, že nemá co do úst? No jasně, svět je malý a stejně jako v Praze, tak i v Addis Ababě zjistíte, kam si máte to jídlo strčit, a že máte radši vytáhnout peněženku. On si to od vás ale někdo, kdo to potřebuje, nakonec přeci jen vezme. No a to nejlepší, co můžu dělat já, je dělat zkrátka svoji práci, kvůli které jsem sem přijel. Když ji budu dělat dobře a budu jí věnovat svůj čas, tak leckomu z té bídy nakonec můžu pomoct nebo ještě lépe některým lidem pomůžu se do té bídy v prvé řadě vůbec nedostat. Nemám žádný sen o zachraňování světa, tak naivní zase nejsem. Jsou to ti jednotliví lidé, s kterými budu pracovat. To těm bych byl rád po ruce a pomohl jim lépe čelit nesnázím, kterých je v této krásné, ale tvrdé zemi spoustu.
Pozn.: Výhled na Addis
Ceny jsou tady zajímavý fenomén. Už jsem to naznačoval dřív, že tu je dvojí metr. Možná bych dokonce řekl trojí. Systém je asi takový, že když jdete něco koupit sami, tak cena je rázem trojnásobná. Cenovky tu nikde nenajdete, a i kdybyste našli, tak ceny se tady dokážou flexibilně přizpůsobovat „bílé inflaci“. Když s vámi půjde nakoupit nějaký místní kamarád, tak ceny budou přibližně dvojnásobné. Skutečnost, že ten váš kamarád dobře ví, jaká by ta cena měla být, nic nemění. Je tam s ním přece „forengi“. A konečně pak tu je ta cena, o které můžete slyšet jen z vyprávění. A smlouvání? No, jako v Životu Briana to tu rozhodně není. Trochu něco usmlouváte třeba v taxíku, ale mnohdy se vám stane, že se vaší nabídkou řidič urazí a odjede. Jde o to, že vy jakožto cizinec prostě nemáte právo na stejné ceny jako místní. A když je vyžadujete, tak to je prostě a jednoduše urážka. V podstatě byste se chtěli místním rovnat, což není záhodné. Není se ale příliš čemu divit. V podstatě se jedná o podporovaný jev, protože třeba i v národním muzeu zaplatíte za vstup deset birrů, zatímco Etiopané dva.
Pozn.: Výhled na Addis s kapkou zoomu
V Etiopii je důležité si zvyknout, že osobní prostor a intimní zóna jsou bláznivé výdobytky severní polokoule a v praxi nic takového neexistuje. Než si na to zvyknete, tak vám může být v některých situacích trochu nepříjemně. Tady je to prostě země dotyků. Na ulicích to vidíte pořád. Kamarádi chodí zásadně s rukama kolem ramen a při pozdravu se nemusíte ani moc znát, abyste toho fyzického kontaktu dostali víc, než by bylo v Evropě příhodné. Další zajímavostí je měření času. V Etiopii mají totiž vlastní systém, který se nám nevyplatil hned druhý den po příletu, kdy jsme přišli na pracovní schůzku s šestihodinovým zpožděním. Den tu totiž začíná s východem slunce, což je v šest hodin normálního evropského času ve stejném časovém pásmu. Oproti České republice to je ještě o další dvě hodiny klasického časového posunu. Takže třeba teď máte v Čechách jednu hodinu odpoledne, v Moskvě jsou tři, ale v Etiopii je teprve devět hodin dopoledne. Aby toho nebylo málo, tak zatímco ve světě je 12. 1. 2013, tak v Etiopii 4. 5. 2005. Výhodou bylo, že jsme tu mohli strávit druhé Vánoce, které připadají na 6. a 7. ledna gregoriánského kalendáře. Tradičně se nakupují různá zvířata, která se pak podomácku poráží. Každý koupí, co mu rodinný rozpočet dovolí, a ideálně se i podělí se sousedy a přáteli. Den před Vánoci byli tedy k vidění všude v ulicích prodejci s kohouty, beránky, kozli a býčky. Den po Vánocích byly zase ulice plné dobytčích hlav, údů a vnitřností. Pouliční psi, kterých je všude plno, měli hostinu.
Místo, kde jsme byli v Addis ubytování, vypadalo moc pěkně. Byl to poměrně malý areál s pár skromnými budovami, který patřil církvi Mekane Yesus a sloužil především jako ubytovna pro hosty. Celý areál byl obehnán zdí a hlavní bránu hlídal nepřetržitě vrátný. Cítili jsme se rozhodně v bezpečí a vůbec jsme se nebáli nechávat si v době, kdy jsme byli pryč, na pokojích své věci. Bylo zde ale i pár celkem podstatných nevýhod. V okolí probíhala zásadní rekonstrukce silnic, což v Addis znamená to, že se veškeré silnice rozkopou a pak se na nich chaoticky pracuje. Provoz se ale každopádně zachovává, tudíž se auta neustále proplétají mezi stavebními stroji, dělníky a chodci a celé to hemžení vytváří neskutečná oblaka prachu. Při takto komplikované situaci okamžitě razantně vzrostly ceny místních dopravců. Jelikož naše čtvrť byla již tak poměrně dost vzdálená od centra, tak nám to působilo značné problémy. Největší komplikací však bylo, že při rekonstrukci silnic se sem a tam nedopatřením přeruší vodovodní potrubí a to byl přesně případ v době našeho pobytu. První den ráno voda ještě trošičku tekla, ale k večeru jsme měli už utrum. Na sprchu jsme mohli zapomenout. Ono se to nezdá, ale po dlouhém letu by taková sprcha byla vskutku po chuti. Ale co? Věděli jsme, do čeho jdeme, tak zatneme zuby a budeme doufat v lepší zítřky. Jenže voda zase nic. Horko a prach si postupně vybíraly daň na naší vizáži, a tak jsme začínali pomýšlet na změnu ubytování. Na doporučení jsme se zašli podívat do místního ženského františkánského kláštera, kde bylo možné si pronajmout pokoje. Na první pohled se nám to tam zalíbilo. Bylo to hned v centru, cena byla přijatelná a zahrnovala snídani. Požádali jsme o prohlídku pokojů, která nám byla umožněna. Hned jsme se samozřejmě nahrnuli do koupelny a roztočili kohoutky…a tekla. Chvilku jsme ten malý zázrak obdivovali, načež jsme se dohodli, že se ještě tentýž den přestěhujeme. Pokoje byly krásně čisté a už jsme se těšili, až v nich večer spočineme. Byl tu ale problém s dopravou. Do jednoho taxíku jsme se se zavazadly nevešli a posílat někoho samotného s hromadou kufrů jsme si netroufli. Potřebovali jsme minibus, ale ten se nám nepodařilo sehnat. Museli jsme tedy zůstat na původním místě. Další den jsme jeli hned ráno v půl šesté do národního parku Awash, což byla kapitola sama pro sebe. Každopádně jsme se večer vrátili s novým nánosem prachu a už to fakt dál nešlo. Bylo ale pozdě a marně jsme se snažili sehnat nějaký odvoz. Museli jsme tedy opět zavolat sestrám františkánkám a naši rezervaci zrušit. Nakonec se nám podařilo domluvit s naší domácí, že nám alespoň ohřeje vodu do barelu, z kterého si pak budeme moci vodu nabírat a trochu se omýt. No, zní to možná jako primitivní způsob koupele, ale nakonec z toho byl vskutku osvobozující, očišťující zážitek. Náš sen – přestěhovat se – ale nadále trval a vyplnil se nám hned další den, kdy jsme se odpoledne konečně přestěhovali. Stěhování proběhlo ve spěchu a sotva jsme si donesli věci na pokoj, tak jsme se hned vypravili na vánoční bohoslužbu do jednoho velkého sboru Mekane Yesus v centru města. Bohoslužba probíhala v amharštině. Po důkladném rozhlédnutí se po kostele už nebylo nic, co by příliš poutalo moji pozornost, a tak jsem se i poměrně často přistihl, jak se už těším na tu vytouženou sprchu. Cesta zpět byla strastiplná, ale nakonec jsme kombinací různých dopravních prostředků zpátky dojeli. Dlouhý den byl za mnou a ona sprcha přede mnou. Dokonce tekla i takhle večer neskutečně horká voda. Objevil se ale malý problém ve formě kohoutku na studenou vodu, který mi zůstal v ruce. Když jsem ho nasadil zpátky, tak se protáčel a studená prostě netekla a pod tou horkou to nešlo vydržet. Chvilku jsem přemýšlel, jestli si to jako fakt zasloužím, ale pak jsem si vzpomněl, že nejsem vlastně zase tak neschopný a s trochou té šikovnosti a dovezených víceúčelových kleští jsem tu studenou vodu rozchodil! Možná tam ještě teď stále teče…
Pozn.: Onen klášter
Večer před mým přesunem do Awassy, kdy jsem již zůstal sám bez Jany a Páji, mne sestry pozvaly, abych se k nim přidal k večerní sváteční hostině. Takové srdečné pozvání jsem s radostí přijal. Byl to krásný večer. K jídlu jsme měli skopové, které se ve formě kůzlete ještě den předtím páslo na dvorku. K pití bylo místní klášterní pivo, které sestry samy připravily. Dlouho jsme povídali a došlo i na tradiční etiopské tance v podání několika novicek. Bylo to velmi příjemné zakončení mého pobytu v Addis.
Pozn.: Kůzle ráno (jestli někdo chce vidět, co z něj zbylo večer, tak fotky mám na FB)
Pozn.: Klášter podruhé
Pozn.: V této části města jsme původně bydleli