Jakožto obyvatelé jedné z nejchudších zemí světa trpí Etiopané všemi možnými druhy nedostatku. Dal by se sepsat dlouhý seznam věcí, které se místním obecně nedostávají. Nedostatek času byste ale do takového výčtu nezařadili. Času tu má každý dost. Někdy si říkám, že až moc. Jsou chvíle, kdy si připadám jak ve zpomaleném filmu. Často to je bohužel v restauracích. Číšníci tam jsou sice vždy velmi zdvořilí a pozorní, ale vše jim trvá tak dvakrát dlouho, než by bylo nutné. Někdy je zajímavé prostě jen pozorovat, jak pomalu tu lidé chodí. Několikrát jsem pro zajímavost zkoušel udržet krok s někým, kdo šel přede mnou. Ani bych neřekl, že můj neúspěch byl problém nedostatku trpělivosti. Myslím, že evropské nohy nejsou na tak nízký interval a délku kroku zkrátka uzpůsobené. Vyžaduje to příliš mnoho soustředění a i přesto se po chvilce přistihnete, že jdete stejně moc rychle. Vůbec nechápu, jak to dělají. Je to zkrátka takové etiopské umění zastřené tajemstvím.
Cesta do Awassy se mírně svažuje. Je vcelku přímočará a monotónní. Z rovné silnice napříč vyprahlou savanou je sem tam vidět nějaká ta chýše nebo menší vesnička. Jako obvykle také potkáváte dobytek. Podél silnice se pohybuje docela dost lidí. Kupodivu i v úplně odlehlých oblastech. Pěšky se ale na venkově chodí hodně a silnice je bohužel pro chodce tradiční tepna. Bohužel proto, že rozvoj silniční dopravy přišel do Etiopie poměrně velmi rychle a lidé neměli příležitost si na auta postupně navyknout. Dlouho platila na silnicích absolutní přednost chodců a mám pocit, že mimo města se zpráva o jejím zrušení šíří jen velmi zvolna. Lidé se chovají nezodpovědně a neopatrně. Často se vůbec nerozhlédnou, než na vozovku vstoupí. Přebíhají na poslední chvíli silnici a bohužel jim někdy chybí odhad, co je ještě v jejich silách stihnout. Silnice tu jsou zkrátka obecně nebezpečné. Řidič, který mě vezl, moc anglicky neuměl, ale i tak jsem z něj nějaké informace vydoloval. Především mě zajímalo, jak je to s tím dobytkem, který se v silnici neustále motá. Často tam třeba ani není nikdo, kdo by ho pásl a případně ze silnice odháněl. Ptal jsem se tedy, co se stane, když mu tam prostě nějaké to zvíře vlítne a on ho srazí. Dozvěděl jsem se, že v takovém případě je vždy za nehodu zodpovědný výhradně řidič a musí na místě za způsobenou škodu zaplatit. Ideálně tedy v penězích, ale etiopští venkované mají i takový ošklivý zlozvyk řidiče v takových situacích lynčovat. Když je pak řidič bledá tvář, tak pravděpodobnost lynče prudce narůstá. Někdy to auto ani nemusí řídit, stačí, že v něm sedí. V některých oblastech je pak tedy vůbec na zvážení, jestli zastavovat. U dobytka to ale ještě není tak žhavé a většinou se to dá těmi penězi uklidnit. V případě, že ale dojde ke srážce s člověkem, tak je situace úplně jiná. Tam už pak jde řidiči většinou o život. Jako doplňující otázku jsem se ptal, komu by ty peníze za zabitý dobytek platil, když tam v mnohých případech široko daleko nikdo není. Na to mi odpověděl, že bych nevěřil, jak rychle se tam pak někdo objeví.
Po osmi hodinách jízdy se před námi začalo rýsovat veliké jezero a mně došlo, že jsme téměř na místě. Konečně jsme dorazili do Awassy. Hned po vjezdu do města byl vidět obrovský rozdíl oproti Addis. Silnice byly udržované a čisté, doprava organizovaná a všude bylo spousty zeleně. Awassa je město, které se rozvíjí neskutečnou rychlostí. V hlavě jsem měl zafixovanou podobu města, kterou jsem ještě v Čechách viděl na Google Maps. Ta už ale aktuální podobě vůbec neodpovídala. Podle mého odhadu se rozloha města zvýšila tak o třetinu. Od místních jsem se dozvěděl, že Awassa je vůbec nejrychleji se rozvíjející město v celé Etiopii a její rozloha se za posledních deset let ztrojnásobila. Očividně to ale nebyl nějaký zuřivý neorganizovaný rozvoj, kde by se cesty a domy stavěly bez předem daného plánu. U jezera se tyčí velký kopec. Místní říkají, že je to hora, ale bude jistější, když si budete představovat kopec. Z něj je každopádně skvělý výhled na celé město i jezero. Dozvěděl jsem se, že se tam prý v poslední době vyskytují takzvaní bandité, kteří přepadají turisty. Nikoho takového jsem tam ale nepotkal. Také tam prý mají nory hyeny, ale ani to nemůžu dosvědčit. Slibovaný výhled tam ale byl opravdu úžasný. Bylo dobře rozeznat centrum města i nově přistavené čtvrti. Silnice byly v naprosté většině pravoúhlé. Hlavní silniční tepny byly vyasfaltované a v pravidelných intervalech na nich bíle zářily přechody, které tu, na rozdíl od Addis, lidé využívají. Bylo vidět, že na spoustě bočních cest zrovna probíhala rekonstrukce. Prašné cesty tu dostávají nový dlážděný povrch a nezapomíná se ani na kanalizaci. To velmi přispívá k celkové čistotě a úhlednosti města. Všude jsou také dostatečně široké chodníky, což je podstatné pro bezpečnost dopravy. Ulice se pravidelně uklízejí, a tak nemusíte chodit po vrstvě odpadků, jak je tomu na mnohých jiných místech. Pravidelně se také zalévají pruhy zeleně s vysázenými stromy. Ty jsou pouze na hlavních komunikacích a rozdělují je na dva a dva silniční pruhy. Dopravním prostředkům tu dominuje bajaj [badžaš], což je taková motorizovaná rikša. Slouží samozřejmě jako taxi.
Pozn.: Ulice Awassy a konsternovaný pán se svéráznou pokrývkou hlavy
Svojí moderností a půvabem Awassa přitáhla i spoustu turistů a expatů. Mnoho zahraničních organizací si zde zřídilo své pobočky, a tak tu na bělochy narazíte mnohem častěji. Odrazilo se to například i na lepší znalosti angličtiny místních obyvatel. V Awasse se většinou tedy už dá jakž takž domluvit. Měl jsem zde strávit jen pár dní, než jsem se přesunul do Chuka – mé konečné destinace. Ubytoval jsem se v hotelu v centru města. Ráno mě pravidelně budil tak kolem půl páté minaret nedaleké mešity. První den mi to ještě připomínalo, že se neprobouzím ve své posteli v Čechách. Od druhého dne mi to ale akorát připomínalo, že jsem si s sebou nevzal špunty do uší. Probouzení podobným způsobem se ale v Etiopii celkem těžko vyhnete, ať už jste kdekoliv. Svolávání k modlitbám se z minaretů nese krajinou celkem nekompromisně.
Pozn.: Čáp marabu – tady vypadá hezky, ale ve skutečnosti jste ošklivější ptáky ještě neviděli
Podnebí je na jihu jiné, než v severní části Etiopie. I v období sucha tu čas od času zaprší, což prospívá místní vegetaci. Teploty se tu celoročně přes den drží mezi dvaceti a třiceti stupni. V noci pak klesnou někdy i na osmnáct. Přišlo mi také zajímavé, že tu téměř nikdy nefouká vítr. Koruny místních stromů tu rozhoupávají pouze opice a čápi marabu. Co se fauny týče, tak asi ze všeho nejzajímavější je rozmanitost místního ptactva. Všude kolem je vidět nepřeberné množství ptáků. Z dravců je tu často k vidění například luňák. Z okna teď třeba koukám na dvě docela velké sovy, které podřimují na přilehlém stromě. Oblohou krouží často supi. Pak tu ale vídáte i velké množství drobných ptáčků rozmanitých barev. Někteří jsou stěží větší než palec u nohy. Kolem jezera je pak k vidění široké spektrum vodního ptactva.
Do Awassy jsem se vrátil zpět po měsíci stráveném v Chuku, abych týden zase pracoval pro změnu v regionální kanceláři. Tou dobou jsem často zažíval pocity samoty. Kolegové na mě byli milí a profesně ke mně přistupovali korektně. Mimo pracovní dobu jsem byl ale sám. Jednou už to teda vypadalo, že jedu společně s kolegou na oběd. Nakonec mě ale vysadil před restaurací a odjel. Měl jsem holt velké oči, když se mě zeptal, jestli chci jít na oběd. Ve skutečnosti šlo jen o ten odvoz. Během této doby jsem si oblíbil okolí jezera. Často jsem se tam chodil procházet a našel jsem si několik restaurací, kam jsem rád chodil něco pojíst či popít. Obzvlášť rád jsem měl jednu restauraci u takového luxusního hotelu pro bohaté turisty. Ceny v restauraci byly naštěstí poměrně normální, a tak nebyl problém tam zajít na těch pár piv. Také tam většinou běžel v televizi fotbal, což bylo příjemné. Liga mistrů byla v plném proudu, takže bylo na co koukat. Většinou jsem ale sedával venku blízko jezera. Bavilo mě pozorovat lidi. Z místních tam chodila spíše taková smetánka. Jednou jsem tam viděl i etiopskou fotbalovou hvězdu. Večer tam pak často chodily páry na romantické večeře. Bylo to takové to místo, kam vezmete svou drahou polovičku, když ji chcete oslnit tím, jak se plácnete přes kapsu. Specifikum této restaurace je také to, že se tam pohybuje velké množství opic. Především v době oběda. Než je začnete vysloveně krmit, tak si celkem i drží odstup. To je také díky tomu, že je personál intenzivně tyčemi odhání. Mnohdy je vidět, jak mají některé zlámané ocasy. Důsledek toho, že byli při útěku příliš pomalé. Také je personál někdy střílí praky. Celkově to způsobilo fakt, že si opice vytvořili k černochům respekt a drží se od nich dál. O to víc svou náklonost vyjadřují bělochům, kteří je často krmí. Taky jsem je krmil. Byl to příjemný pocit. Konečně mě tu někdo taky jednou zvýhodňoval čistě na základě mé barvy kůže. Krmení probíhalo dobře. Přicházely opice z širokého okolí. Brzy jich bylo tak dvacet a ze mě se stal skutečný opičí král. Byli tam i větší samci, kterým pro jejich fyziologické specifikum říkám „blue balls“. Když správně hodíte kus chleba mezi takové dva samce, tak můžete vyvolat opravdové opičí zápasy. Přišly také i samice s mláďaty, která se jim držela zavěšená na břiše. Problém byl, že opice byly čím dál statečnější a já si začal uvědomovat, že nejsem jejich král, ale oběť. Tak nějak se stahovaly ze všech stran a byly čím dál blíž a blíž. Prostě mi to svině nakonec všechno sežraly. Nejvíc drzé byly ty samice s mláďaty. Ty se vůbec nebály. Jedna vyskočila bleskurychle na stůl a hrábla do košíku s pečivem. To jsem jí ale jen tak nedaroval a chytnul jsem ji za tu její nenažranou pazouru, v které už držela kus chleba. Pohled mi přitom sklouznul na to její mládě, které celé to drama očividně hodlalo prospat. Trochu se mi jich zželelo. Chápal jsem, že taková svobodná opičí matka to nemůže mít lehké. Když jsem navíc viděl, jak se mě chystá, svině jedna, kousnout, tak jsem ji radši pustil. Od té doby jsem je už moc nekrmil.
Pozn.: To jest ona restaurace
V Awasse jsem byl i během pravoslavného svátku Timket. Je to jeden z největších pravoslavných svátků, kdy se připomíná křest Ježíše Krista. Celé to trvá tři dny, kdy ulicemi procházejí průvody poutníků, kteří se sjíždějí do měst z širokého okolí. Úplně se mi do toho nepodařilo hluboce proniknout, protože jsem neměl nikoho, kdo by mi to všechno vysvětloval. Rozhodně mi některé věci unikly, ale i tak jsem toho viděl hodně. Pochopil jsem, že se nějakým způsobem přesouvají z kostelů kopie Archy úmluvy. Tyto kopie jsou uloženy v důležitých pravoslavných kostelech po Etiopii. V Awasse to je kostel svatého Gabriela. Archa se přesouvá v průvodu do přísně střeženého a uzavřeného stanu v takovém parku u jezera, což je stěžejní místo oslav. Archu samozřejmě nesmí za celou dobu nikdo vidět. Během Timketu probíhají téměř konstantně bohoslužby. Někdy v onom parku, někdy v některém z kostelů. Celý průvod se tak často přesouvá městem. Vše je pak zakončeno přesunem Archy zpět do kostela svatého Gabriela a závěrečnou bohoslužbou. Tuším, že to bylo druhý den oslav, když v tom parku u jezera probíhalo kropení svěcenou vodou. Den předtím se tam napustil bazén, v kterém se pak ráno vysvětila voda. Kolem poledne se rozběhla čerpadla a kněží začali svěcenou vodu rozstřikovat na dychtivé davy lidí. Dokonce se zapojil i místní hasičský sbor, který zapůjčil auto se stříkačkou. Byla to každopádně zajímavá podívaná. Během dne bylo vidět všude krásně oblečené lidi v tradičních šatech. Vystupovaly taneční a pěvecké soubory z různých pravoslavných kostelů. Tento svátek také provází zajímavá tradice. Když se nějakému mládenci líbí některá ze slečen, tak jí projeví náklonost tím, že po ní hodí limetku. A to tak, že buď do oblasti obličeje, nebo na hruď. Přímo v akci jsem žádného kluka neviděl, ale řekl bych, že se bude házet něžně po balistické křivce. V případě, že dívka náklonost opětuje, tak si domluví večerní schůzku ve vyhrazeném prostoru v tom parku u jezera. No, moc se mi tomu nechtělo ze začátku věřit, ale pak jsem si říkal, že mi taky o Velikonocích řežeme ženský a přijde nám to normální. A je pravda, že ty limetky tam vážně prodávali.
Pozn.: Průvod v ulicích města
Celkově se dá říct, že Awassa je krásné město. Především tedy v okolí jezera. Připadáte si tam trochu jako v ráji. Jediné, co mě tak nějak celou dobu mrzelo, byl fakt, že jsem neměl s kým tu vstřebávanou krásu sdílet.
Pozn.: Fontána v centru města. Činná pouze během svátků a politických sjezdů
Pozn.: Kněží rozstřikující svěcenou vodu na jásající dav
Pozn.: Reprezentant místní opičí tlupy
Pozn.: Tady si můžete povšimnout, proč se alfa samci lidově říká „blue balls“
Pozn.: Matka s mládětem
Pozn.: Mnohem sympatičtější druh opic
Pozn.: A aby těch fotek zvířat nebylo málo…