Je to pár měsíců, co jsem se přihlásil do výběrového řízení Diakonie ČCE na místo dobrovolného poradce v Etiopii. A světe div se, vybrali mě. Byl jsem celkem čerstvý absolvent magisterského oboru Institutu tropů a subtropů na České zemědělské univerzitě v Praze a hlavní pro mě bylo, že ta práce poměrně dobře zapadala k tomu, co jsem vystudoval a čemu jsem se chtěl věnovat i profesně. Přesných informací o tomto projektu Evropské komise, kterého jsem se tím stal součástí, jsem neměl z počátku nějak extra mnoho. Postupně jsem si skládal mozaiku toho, o co vlastně přesně jde. Do toho se mě samozřejmě všichni z okolí ptali na všechny ty podrobnosti, které mi byly stále cizí, což bylo ještě o to víc frustrující. V téhle branži to je ale těžké. Spousta těch věcí se musí vyjednat přímo s partnerskou organizací v dané zemi, a to tak, že nejlépe až přímo na místě. Ono když jim pošlete mail plný dotazů a oni vám odpovědí něco jako: „Ok, těšíme se.“, tak vás ta snaha, řešit věci předem a na dálku, rychle přejde. Každopádně velkým opěrným bodem bylo povinné čtrnáctidenní školení v Holandsku, které se konalo na přelomu listopadu a prosince 2012. V tomto programu měla Diakonie ještě další dvě dobrovolnice, které se školení také účastnili. Společně se mnou se na cestu do Etiopie, ale do jiné oblasti, připravovala Pája, druhou dobrovolnicí byla Ilona, jejíž destinací byla Kambodža.
Přistání v Amsterdamu nebylo nijak příjemné. Foukal silný boční vítr a pršelo. Letadlo se celé chvělo a z cestujících byla cítit mírná nervozita. Když už jsme byli konečně na zemi, vůbec se mi do té zimy ven nechtělo. Ubytovat jsme se měli až k večeru v Utrechtu, takže mě čekal celý den potulování se po Amsterdamu. Školení probíhalo v centrále holandské neziskové organizace ICCO, jež je hlavní koordinátor projektu. Za ICCO bylo vybráno dalších sedm dobrovolníků, což dohromady s dalšími pěti dobrovolnicemi z FCA (Finn Church Aid) a námi třemi, dalo dohromady konečných patnáct dobrovolníků. Školení to bylo velmi intenzivní. Začali jsme hned zostra, bez zbytečného rozjíždění. Denní program byl vždy nabitý a volno jsme dostali jen v neděli. Většinou se začínalo v devět hodin ráno a končilo se kolem deváté večer. Ale byly tu samozřejmě dvě hodinové přestávky na oběd a večeři. Bylo vidět, jak všem postupně dochází energie a i ta neděle byla na dostatečné dobití sil nějak málo. Bylo toho ale hodně zajímavého k probrání, takže jsme to holt nějak zvládnout potřebovali. Probírali jsme hodně věcí teoreticky, ale samozřejmě se dostalo i na praktickou část. Hlavní téma, které se táhne celým projektem, je DRR (Disaster Risk Reduction). Volně přeloženo se jedná o snížení rizik způsobených humanitárními katastrofami. V mém případě šlo konkrétně o extrémní sucho, které Etiopii až příliš často sužuje. Moje konkrétní destinace bylo menší městečko, respektive větší vesnice, Chuko, které se nachází asi 70 kilometrů jižně od Awassy. Všichni jsme jeli do svých lokalit pracovat s místními organizacemi, které se zabývají rozvojovou činností. Jeli jsme jakožto dobrovolní odborní poradci a hlavním naším úkolem je pomáhat rozvíjet kapacity v dané místní organizaci a místních komunitách. Možná to teď zní dost tajuplně a v podstatě asi není úplně přesně jasné, o co vlastně jde. Nedaří se mi ale vymyslet, jak bych vám to tady všechno přesně vysvětlil a zároveň pro vás nemusel uspořádat čtrnáctidenní intenzivní školení. Myslím ale, že to postupně z mých příspěvků nějak už vyplyne a bylo by zbytečné se tady o tom teď sáhodlouze rozepisovat. Každopádně bych se ještě rád vrátil k pár zajímavým momentům, které jsme během školení zažili.
Pátek a sobota byly zasvěceny čistě praktickému školení o bezpečnosti v rozvojových zemích. Čekali nás různé simulace nebezpečných situací a praktické rady, jak v nich postupovat. Začínalo se tím, jak se vůbec vypořádávat s agresivitou a zachovat si chladnou hlavu za všech okolností. Několik simulací s touto tématikou nám názorně ukázalo, jak těžký a komplexní úkol to vůbec je. Člověk si rýsuje, jak leccos zvládne, ale už při pouhé simulaci najednou zjistí, že nic najednou nefunguje tak, jak by si představoval. Večer pak byla hlavní simulace únosu, což byl velmi zajímavý zážitek. Druhý den jsme také prošli záchranářským rychlokurzem, protože specifikum rozvojových zemí je to, že zde většinou žádné záchranářské složky nefungují. Musíte se prostě do nemocnice dostat po vlastní ose a ideálně ve stavu, aby bylo ještě co zachraňovat.
Na konci druhého týdne se z původně rozpačité multikulturní skupinky dobrovolníků stala celkem sehraná parta. Za těch čtrnáct dní jsme toho spolu spoustu zažili a bylo nadmíru příjemné se sdílet o všech našich obavách a očekáváních. Celkově bych školení hodnotil na výbornou, i když bych se asi se svými kolegy shodl, že bychom snesli i víc toho odpočinku.
Byly přede mnou šťastné a veselé Vánoce v rodinném kruhu, Silvestr s nejlepšími přáteli a pak už na mě čekala Addis Ababa, ale o tom už zase příště.