Bylo pro nás výhodné vyrazit společně ještě předtím, než se naše cesty rozdělí, protože se nám tím pěkně rozdělily fixní náklady na cestu. Jana měla v Addis jednoho známého, který si přivydělával tím, že dělal řidiče, a tak jsme se s ním dohodli, že nás poveze. Jmenoval se Tesfa a s Pájou jsme ho už taky trochu znali, jelikož nás vezl z letiště. Park byl asi 150 kilometrů daleko, což v Etiopii znamená přibližně tři hodiny cesty v závislosti na míře dopravy. Museli jsme tedy vyrazit brzy ráno, abychom se dokázali do tmy vrátit zpátky do Addis. Cestováni mezi městy v noci je zde totiž poměrně nebezpečné a velmi nedoporučované. Odjezd jsme tedy naplánovali už na půl šestou, což pro mě byla oběť, kterou jsem byl jen tak tak ochotný podstoupit. J Výhoda byla v tom, že ulice v Addis byly velmi dobře průjezdné, a tak nám netrvalo příliš dlouho dostat se z města.
Cestování mimo město je úplně jiný zážitek. Nějaké dálnice nikde samozřejmě nenajdete. Většinou silnice ale není hned ohraničena nějakým pangejtem, ale je tam jakýsi ještě odstavný pruh v podobě vyrovnané půdy. Je teda asi dvacet centimetrů pod úrovní vozovky, ale nouzově se tam dá případně seskočit. Takové seskakování se tu čas od času velmi hodí. Meziměstská doprava je z velké části tvořena dopravou nákladní. Nákladní auta tu jsou velmi přetěžována, a tak je jejich rychlost značně omezena. To vyvolává množství někdy i nebezpečného předjíždění a potažmo seskakování do „odstavného pruhu“. Když má řidič osobního auta volnou silnici, tak jede maximálně tak osmdesátkou. Problém je, že volná silnice není příliš častým jevem, a proto se neustále střídá zrychlování a brždění a celá cesta je tak velmi neplynulá a potažmo i zdlouhavá. Dalším nepříjemným faktorem je dobytek, který se po silnici všudypřítomně pohybuje. Často se pak musí zastavovat úplně. Ze začátku vám to přijde jako ten pravý africký zážitek. Věřte mi ale, že vám to celkem rychle začne terorizovat nervovou soustavu a stále intenzivněji ve vás vyvstává ta palčivá otázka, proč si do háje ty krávy nepasou někde jinde, než na tý asfaltce.
Na rozdíl od městské dopravy jsme viděli plno nehod. Vždy se tedy jednalo o nákladní vozy. Většinou nebyla patrná příčina nehody, ale podle mého názoru to mívá na svědomí velmi žalostný technický stav vozidel. Když se to sečte někdy až s dvojnásobným nákladem, tak není k nehodě daleko. Často pak třeba zkrátka exploduje už tak naprosto sjetá pneumatika. Jedna z věcí, která mě tu vlastně zaujala na téměř všech autech, je to, jaká vypouštějí oblaka černých zplodin. Je absurdní přemýšlet o nějakém omezování emisí, ale i tak si člověk říká, jak s tím místní můžou žít. Ovzduší podél silnic a ve městech je tím dost zřetelně poznamenáno. Už za tu jednu delší cestu autem jsem se toho nadýchal tolik, že jsem se musel zamyslet nad tím, jaké to má asi dopady na zdraví. Co se týče té nehodovosti, tak jsem si vlastně uvědomil ještě jeden fenomén, který by mohl mít na krku svůj podíl ve statistikách. Tím fenoménem je žvýkání listů „chatu“, což je místní plodina a uznávaná stimulující droga. Často je užívaná právě vyčerpanými řidiči, kteří potřebují vydržet na silnici. Někdy se pak ale stane, že to je právě chat, který je nakonec nasměruje ze silnice pryč. Hlavní oblast v Etiopii, kde se tato droga pěstuje je Chuko Woreda. Respektive přesně moje cílová destinace, kde budu trávit většinu času ze svých šesti měsíců v Etiopii…
Po třech hodinách jízdy jsme konečně dorazili do národního parku. Na vstupní ceduli jsme se dočetli, jaká je cena pro cizince, a po zaplacení jsme mohli konečně vjet dovnitř. Abych nezapomněl, dostali jsme také s sebou ozbrojeného strážníka, který nás měl na starost. Jeho oficiálním úkolem především bylo nás chránit od místní dravé zvěře. Slyšeli jsme ale i druhou neoficiální verzi, která zněla, že nás má spíše chránit od místních dravých a někdy ozbrojených pastevců, kterým se čas od času zachce po vlastním podílu na vstupném do parku. Na zbraně si v Etiopii rychle zvyknete. I běžní policisté v ulicích nosí často samopaly a pušky. Dokonce i ochranka před bankami má samopaly. Samopal toho našeho strážníka byl oblíbeného typu „chichi“ [čiči]. Můj český překlad by zněl „číča“ nebo „kočička“, což je pro zbraň ideální název. Chvíli to trvalo, než jsme zahlédli první zvíře. Byla to drobná gazela se zvláštním druhovým jménem, které mi absolutně neutkvělo v paměti. Celkově jsme v podstatě viděli většinu zvířat dost osamoceně. Asi to byl park pro solitéry. Nakonec to byla asi spíš výhoda, protože jsou pak víc rozptýlení a návštěvníkům se zvětšuje šance, že nějaké to zvíře uvidí. Pořád jsme doufali, že uvidíme lvy. Ideálně samozřejmě gazely a lvy na jednom místě a ve stejnou dobu. Bylo ale poledne a to už dávno času k lovu odzvonilo a lvi se nejspíš váleli někde pod stromy mimo dosah zoomu našich fotoaparátů. Potkali jsme za to ale další gazelu, která byla v podstatě úplně stejná, jak ta první, akorát o něco dál, takže se dala hůř vyfotit. Takových gazel jsme potkali ještě několik, takže nemá cenu to rozepisovat po kusech. Viděli jsme ale i nějaké ty antilopy, různé druhy opic a spoustu ptactva, včetně některých dravců. Nesmím ovšem zapomenout na krávy, které jsou v Etiopii opravdu všude.
Po nějaké době jsme dojeli k vodopádům, což je jedna z hlavních atrakcí parku. Vzduch tam byl mnohem příjemnější, protože všude jinde bylo velmi sucho a prašno. Tady se to konečně zelenalo a rychle nám to zvedlo náladu. Trochu jsme to tam prolezli a pořádně to všechno nafotili. Jana, která se z nás jediná nebála místního parazita belharzie, si i smočila ve vodě nohy. Po krátkém relaxování jsme slezli ještě pod vodopády, abychom si všechno prohlédli i z jiného úhlu. Hned u vodopádů pak byl areál ubytovny s restaurací, kam jsme se přesunuli na oběd. V areálu byli domestikovaní pštrosi a spousta nedomestikovaných opic. Zatímco jsme čekali na jídlo, tak nás personál restaurace upozornil, že se pod vodopády nahřívá na kameni krokodýl. Konečně nějaký ten predátor! Těžko říct, jestli to byla adekvátní náhrada za lvy, ale pro danou chvíli to bohatě stačilo. Vypadalo to, že by to mohl být celkem macík, ale takhle z dálky a ze shora to nebylo pořádně ani na focení. Šel jsem se za ním tedy podívat dolů, abych ho mohl vyfotit pěkně zblízka. Správně bych neměl takhle nikam chodit sám. Toho strážníka jsme ale měli na starost spíš my, než on nás. K ničemu se celou dobu moc neměl, tak jsem mu ani neříkal. Když jsem se dostal až na břeh řeky, tak jsem si toho krokodýla mohl teprve pořádně prohlédnout. Byl to docela kousek. S ocasem mohl mít tak něco přes čtyři metry. Hřál se až tak v půlce řeky, a tak jsem začal po kamenech k němu přeskakovat, abych si ho mohl vyfotit pěkně zblízka. Po cestě jsem vyplašil ještě pár takových malých krokodýlků, kteří měli jen tak kolem metru. Problém byl, že ten „přeskakovací“ pohyb byl dost nápadný, a když jsem byl asi ve třetině řeky a od toho krokodýla stále asi dvacet metrů daleko, tak si mě všimnul a svižně vklouznul do vody. Chvíli byly ještě vidět nozdry, ale pak se potopil úplně. Byl jsem dost zklamaný a trochu i naštvaný, že jsem se nechoval víc nenápadně. Pět minut jsem tam na kameni ještě čekal, jestli náhodou nepojal stejný úmysl jako já a nechtěl si mě akorát prohlédnout víc zblízka. Bohužel ale normálně zdrhnul. Všechna zvířata v tomhle parku byla děsně plachá!
Po jídle jsme se vypravili na vyhlídku, což stálo jistě za to. Kromě nádherných výhledů do širokého okolí tu bylo i velmi teplo. Mohlo tam být tak pětatřicet stupňů, a když se k tomu přičetlo ještě to, jak mě hřálo u srdce, že v Praze zrovna tou dobou mrzlo, tak to horko bylo téměř k nevydržení. Naskákali jsme naposledy do auta a vydali se na cestu z parku. Ještě v nás doznívaly naděje na lvy, ale ty s konečnou platností ukončil průjezd hlavní branou, kde jsme naštěstí nezapomněli vysadit našeho strážníka, který by se sám se svou apatičností dost možná ani neozval. Cesta zpátky byla kvůli přehuštěné dopravě vyčerpávající a do Addis jsme dojeli až za tmy. Byl to skvěle prožitý den a doufám, že mnoho takových tu mám ještě před sebou.
Pozn.: Chovatele velbloudů jsou většinou neradi, když si jejich stáda fotíte. Respektive za to chtějí zaplatit. Pak jsou sice pořád neradi, ale už to zase není takový problém. Tohohle jsme vyfotili zadarmo, ještě, než přiěhli děti, které stádo pásli. Jsou ale i případy, kdy vám přiběhnou před auto s kamenem a začnou vám vyhrožovat, že když nezaplatíte, tak vám upraví čelní sklo.
Pozn.: Místní pastevci
Pozn.: Náš neohrožený strážce
