Do Chuka jsme měli vyrazit až odpoledne, a tak jsme zatím jen naložili moje zavazadla do auta a odjeli do kanceláře v Awasse. Řidič pak někam odjel a já připravoval všechen svůj nábytek a vybavení, abychom ho mohli po obědě také naložit a vyrazit na cestu. Už druhý den mi nebylo nejlíp a tohle dopoledne se můj zdravotní stav rychle zhoršoval. Cítil jsem, jak zvýšená teplota postupně přechází v horečku a během polední pauzy jsem se už stěží udržel na nohou. Do hotelu jsem si už nemohl jít lehnout, a tak jsem musel vzít za vděk starou rozvrzanou židlí před naší kanceláří. Býval bych si vzal něco na sražení teploty, ale léky jsem měl v zavazadle kdesi zavřené v autě. Když jsem takto přečkal dvouhodinovou polední pauzu, tak přišla záchrana v podobě řidiče, který přijel s autem naložit zbytek věcí. Chtěl jsem co nejrychleji vyrazit, abych to mohl ve svém novém domově vyležet. Mému šéfovi z Awasské kanceláře se ale můj stav moc nezdál a nakonec mne přemluvil, abychom zajeli na vyšetření do nemocnice. V Chuku by už možnost lékařské péče nebyla, což byl dobrý argument pro to, abych se pro jistotu nechal v Awasse vyšetřit.
Pozn.: Po hlavní silnici v Chuku se stále pohybuje spoustu lidí.
Návštěva takové etiopské nemocnice je poměrně zajímavá zkušenost. Já byl naštěstí v jedné z těch nejlepších v relativně velkém městě, a tak mě alespoň nečekalo nějaké drama v podobě recyklovaných injekčních jehel a další podobné zážitky. V nemocnici byla poměrně velmi dlouhá fronta, ale z nějakého důvodu jsem byl do ordinace přizván přednostně. Mám podezření, že se mi to později projevilo na vyúčtování. Lékařská péče je pro místní relativně drahá záležitost. Ne každý si ji může dovolit. Do nemocnice tak chodí skutečně až ve chvíli, kdy je situace vážná, a to se mnohdy nevyplácí. Někdy jim pak nezbyde, než se na dlouhá léta zadlužit. Můj případ naštěstí nebyl nikterak vážný. V laboratoři mi diagnostikovali břišní tyfus, dostal jsem antibiotika, čtrnáct dní neschopenku a doporučení zůstat týden na lůžku. Doktorovi se také příliš nezdálo, že budu odjíždět z Awassy a doporučil mi ještě nějakou dobu zůstat pro případ, že by se můj stav nelepšil. Osobně jsem svůj přesun ale nechtěl už oddalovat, a tak jsem mu poděkoval, zaplatil svůj účet a rychle jsme vyrazili směr Chuko. Bylo už poměrně pozdě odpoledne a bylo třeba do cíle dojet před setměním, které tu s neúprosnou přesností přichází celoročně v půl sedmé. Cestu jsem skoro celou prospal. Probudil mě až první déšť, který jsem v Etiopii zažil. Bylo období sucha, ale v oblasti Awassy a především Chuka stejně čas od času sprchlo. Jak jsme se blížili k cíli, tak se prvotní jemný deštík měnil v pořádný slejvák. To bylo snad jedinkrát, kdy jsem viděl ulice Chuka naprosto vylidněné. Z hlavní silnice jsme odbočili na vedlejší, kde začaly být patrné výhody náhonu na všechny čtyři. Ani za sucha by se tu s jiným než terénním autem nedalo projet. Brzy jsme dorazili k mému domu. Hezky barevnému tradičnímu stavení, které se mělo stát na šest měsíců mým domovem. Čekal nás tam majitel domu. Společně s ním a s řidičem nás čekalo stěhování všech mých věcí a nábytku z auta do domu. Zabralo nám to dobrou půl hodinku. Moc energie mi už nezbývalo. Byl jsem celý promočený a připravený padnout do postele, kterou jsem si musel ale nejdříve smontovat. Majitel domu se nabídl, že mi pomůže. Hned v počátku nám ale práci zkomplikoval výpadek proudu, který je během deště takřka stoprocentní záležitostí. Venku už byla tma, a tak nám nezbývalo, než si svítit mobilem. Během montování jsme zjistili, že nám chybí některé šrouby. Vypadalo to, že první noc budu tedy bez postele. To ale nechtěl majitel domu dopustit a vydal se někam šrouby shánět. Chuko se nachází v malarické oblasti, tak jsem začal mezitím přemýšlet, jak pověsit nad postel moskytiéru. Našel jsem i nějaké hřebíky, ale říkal jsem si, že se zatloukáním raději počkám na majitele. Konečně jsem si také mohl z kufru vyndat lékárničku a dopřát si nějaký ten paralen. V mezičase jsem si změřil teplotu, která už překračovala třicet devět stupňů. Hlavu jsem měl jak střep, křeče v břiše, bolely mě klouby i svaly, zkrátka jsem se do té postele už těšil. Konečně se vrátil majitel domu a, světe div se, šrouby sehnal. Ptal jsem se ho na tu moskytiéru, ale řekl mi, že ji nepotřebuji, protože stěny jsou natřeny malbou, která komáry hubí. No, nebyl jsem si úplně jistý, jestli mě taková zpráva těší. Je ale pravda, že prvních pár týdnů jsem po obvodu pokojů mrtvé komáry skutečně nacházel. Postel jsme tedy dali rychle dohromady a pak už byl čas, aby se majitel domu někam zdekoval a já se uložil k odpočinku. Majitel chtěl už opravdu odejít, ale zjistil, že nejdou zavřít dveře. Už jsem na to přestával mít. Dům byl po čerstvé rekonstrukci a ten den zrovna betonovali kolem dveří. Nějak se ale stalo, že to vybetonovali až do dveří. Beton už byl poměrně zatvrdlý, a tak to nešlo jinak, než že jsme vzali místní obdobu krumpáče s lopatou a celé dílo jsme upravili podle evropských standardů. No a pak jsem si už konečně mohl lehnout a strávit v Chuku svoji první noc. Nebyla nějak extra příjemná, ale tak alespoň jsem konečně bydlel. Druhý den mě přišli z práce zkontrolovat, jestli ještě žiju. To se opakovalo i dalších pár dnů a tímto způsobem jsem se seznámil s většinou kolegů. Rekonstrukce domu nebyla bohužel v době mého příjezdu ještě u konce. Kolem domu i v domě se prvních pár dní od brzkých ranních hodin pohybovali hluční dělníci. Nemohl jsem tedy mít zamčeno a jednou se stalo, že mi až do ložnice proniklo sousedovo dítě. Děti na mě byly v Chuku hodně zvědavé. Většina z nich „ferenge” nikdy neviděla.
Pozn.: Kanceláře máme v bezprostřední blízkosti školy. Mé příchody většinou nezůstaly bez povšimnutí.
Můj stav se rychle zlepšoval a po třech dnech odpočinku jsem byl konečně připravený se vydat do práce. Můj nadřízený měl zrovna dovolenou, proto jsem přišel o oficiální představení. S kolegy jsme se s tou situací ale nějak poprali a postupně jsem se se všemi dvanácti během pár dnů přivítal. Z počátku jsem měl velké problémy se zapamatováním jejich jmen. Normálně si jména lidí pamatuji docela dobře, ale tentokrát to pro mě byly v podstatě akorát nahodilé kombinace slabik. Jediné jméno, jež jsem si z nějakého záhadného důvodu zapamatoval hned napoprvé, bylo jméno kolegy, který se jmenuje Asrat. Kvůli antibiotikům jsem byl přecitlivělý na sluníčko, což je v Etiopii v období sucha docela problém. Odsoudilo mě to k čtrnáctidenní práci v kanceláři, kde jsem byl většinu času úplně sám. Ostatní každé ráno vyjíždí do terénu a vracejí se až odpoledne. Byly dny, kdy jsem za celý den promluvil jen pár vět. Svět se mi smrskl na ten můj dvoupokojový domek, kancelář a dvouminutovou cestu mezi nimi. Po setmění se v Chuku nedalo kvůli bezpečnosti chodit ven, a i kdyby dalo, tak nebylo kam chodit. Kromě dvou místních restaurací, kde jsem stejně nemohl ani nechtěl jíst, tam nic nebylo. V kanceláři jsem končil asi hodinu před setměním a většinou jsem šel rovnou domů. Něco jsem si uvařil, přečetl a šel brzo spát. Ráno jsem vstával před svítáním. Místo budíku mi sloužil nedaleký minaret. I na ráno jsem měl takovou rutinu cvičení, vaření, čtení a jako bonus nějaké to uklízení nebo jsem si třeba něco vypral. Sem tam jsem si pustil nějaký seriál nebo film a tím jsem své možnosti rozptýlení vyčerpal. Internet v Chuku samozřejmě nebyl. Společnost mi doma dělali akorát švábi a sem tam nějaká ta krysa. Víkendy jsem většinou trávil pracovně doma. Tak nějak na mě doléhala samota, a přestože se můj zdravotní stav hodně zlepšil, některé problémy se ještě dlouho táhly. Hodně jsem bojoval s nepravidelnými výpadky elektřiny a vody. Když nešel proud, nešla ani voda. Voda ale často netekla, ani když šel proud. Vody jsem si sice dělal zásoby, ale celkem rychle se začínala kalit a dělal se na ní takový povlak, takže jsem se snažil používat čerstvou. Jelikož jsem měl elektrický vařič, tak proud schválně nejčastěji vypadl zrovna ve chvíli, když jsem vařil. Výpadky byly v průměru tak čtyřikrát denně od patnácti minut až na několik hodin. Zaujal mne také způsob, jakým se místní zbavují některých odpadků. Házejí je totiž přes plot k silnici. Nepřišlo mi to příliš prozíravé. Myslím, že v Čechách budeme mít i nějaké přísloví, které by se na takovouto praktiku dalo použít. Něco jako: „Kdo odpadky přes plot hází, sám do nich padá“. Každopádně to mělo za následek, že Chuko rozhodně nebylo zrovna dvakrát nejvoňavější.
Pozn.: Tak takhle vypadal můj dům.
Radost mi dělaly místní děti. Na rozdíl od dětí z města vůbec nežebraly. Když jsem šel do práce, tak se ke mně většinou seběhly a šly mě v hloučku doprovodit. Ruce jsem si mohl vždycky umávat. Úplně nejzajímavější byla moje první výprava na místní trh. Chvilku mi trvalo, než jsem se zvládnul rozkoukat. Trhy v menších městech vypadají všude v Etiopii prakticky stejně. Prodávají zde v naprosté většině ženy nebo děti, které mají své obchodní artikly vyskládány před sebou na zemi. Hlavní část trhu tvoří ovoce a zelenina. To se během roku obměňuje podle času sklizně. V době mého příjezdu jsem toho z místních plodin nebyl zrovna schopný mnoho přesně identifikovat. Především pak různé druhy koření a bylin. Hezky to vonělo, ale co to bylo, jsem netušil. Můj hlavní problém byl, že jsem nevěděl, jak si z těch všech věcí něco uvařit. Na tržišti jsem svým nakupováním vzbudil poměrně velký rozruch. Shromáždilo se kolem mě dohromady tak padesát lidí, kteří mě sledovali kamkoliv jsem se pohnul. Většinu tohoto davu tvořily děti, ale i mnozí dospělí chtěli přesně vědět, co že to ten „ferenge“ nakupuje. Potěšila mě i skutečnost, že místní prodávající se mě ani nijak extra nesnažili ošidit. Spíš jim to dělalo radost, že jsem se rozhodl zastavit zrovna u nich.
Pozn.: Malí habešané.
V mém vyprávění o Chuku určitě nemůžu zapomenout na svého „guarda“ Daniela. Daniela jsem si najal hned druhý týden, aby mi hlídal dům. Skutečnost, že přitahujete pozornost, nemusí být vždy pozitivní. Cizinci jsou obecně považováni za nekonečně bohaté a nebylo by ani tolik překvapivé, kdyby v někom časem přerostla touha se podívat, jaké poklady si doma asi schovávám. Kolem domu jsem měl jen takový chatrný plot s brankou, což by případně asi nedělalo příliš problémy překonat. Daniel bydlel v takové malé kůlně za domem. Do domu bez vyzvání nesměl. Hlídal dvacet čtyři hodin denně, ale když jsem zrovna byl přes den doma, tak jsem ho většinou nechával jít na čas za jeho rodinou. Daniel neuměl ani slovo anglicky, a tak většina naší komunikace probíhala mimoverbálním způsobem. Brzy se z nás stali mistři pantomimy a nedělalo nám problém se dohodnout. Byl to docela fajn chlapík ve středních letech. Kromě hlídání dělal i další věci. Jednou jsem nechal před domem koště, a když jsem se vrátil, tak bylo všude dokonale zameteno. Taky se stalo, že jsem jednou po obědě nestíhal umýt nádobí, a tak jsem ho nechal ve škopku u vodovodního kohoutku, který byl před domem. Po návratu z práce už bylo nádobí umyto. Pár dní na to jsem podobným způsobem zkusil venku zapomenout koš se špinavým prádlem, ale tam už jsem narazil. V podstatě jsem ale byl rád. Praní bylo jednou z posledních činností, kterou se dal celkem dobře zabít čas. Ono i to nádobí jsem si často umyl sám. Neměl jsem houbičku, natož drátěnku, a tak musím přiznat, že když jsem něco připálil, přenechal jsem to raději Danielově trpělivosti. Děti ze sousedství často koukaly škvírami v plotě, co se u mě na dvorku děje. Nejčastěji je lákalo, když jsem zrovna pral. Mně to ani nijak nevadilo, že se koukají, ale Daniela to očividně zlobilo. Často je tak poléval vodou z kýble, což mi taky nijak extra nevadilo a stejně tak to očividně nevadilo ani těm dětem.
Pozn.: Můj oblíbený soused. Každé ráno mě vybíhal přivítat. Často ještě v pyžamu.
Nejbližší větší město je Dila. Minibusem to trvá asi třicet až padesát minut cesty. Jízdy to byly většinou vskutku dobrodružné. Oblasti kolem Chuka jsou proslaveny pěstováním povzbudivé drogy chat, kterou s oblibou užívají místní řidiči. Terén tu je poměrně kopcovitý s ostrými zatáčkami a není výjimkou, že to některý z řidičů nezvládne a vyletí ze silnice. Vraků z takovýchto nehod jsem viděl spousty. Do Dily jsem jezdil čas od času na internet nebo nakoupit nějaké ty zásoby. Ani Dila mě svým vzhledem příliš nenadchla. Jak už to tak bývá v etiopských venkovských městech, tak i Dila byla na první pohled přelidněná a ne příliš čistá. Co mě ale fascinovalo svou krásou, byly všechny ty oblasti mezi městy. I v období sucha tu bylo všude krásně zeleno. Bylo to tím, že v této oblasti i v období sucha čas od času zaprší. Na stromech dozrávaly banány, manga a avokáda a člověk si připadal jak v jiném světě. Projekt, v rámci kterého pracuji, se soustředí v šesti kebelích. Kebele je nejmenší administrativní celek Etiopie a v amharštině znamená sousedství. Výjezdy do terénu a návštěvy místních vesnic a farmářů jsou pro mě vždy velmi příjemné, ale více o nich budu psát až zase příště.
Pozn.: Tak i takhle to může dopadnout, když povzbudivé účinky chatu přestanou účinkovat a řidič minibusu na chvilku zavře oči.
Pozn.: V minibusu to bývá pěkná tlačenice.
Pozn.: Tak tohle jsou naše kanceláře.
Pozn.: A tohle je můj pracovní stůl, který sdílíme s kolegou.